Taras Prochasko a řezy mozkem

Taras Prochasko (1968) spolu s J. Andruchovyčem, J. Izdrykem aj. patří ke skupině literátů tzv. „stanislavského fenoménu", který vznikl jako „specifická sociokulturní situace" na západní Ukrajině, resp. v Ivano-Frankovsku (město do roku 1962 neslo název  Stanislav) v letech 1989-1996.

Prochaskovy texty lze velice často chápat jako intimní zpověď hlavního hrdiny, v níž se autorovi daří s neuvěřitelnou noblesou zachytit lehkost bytí a zároveň jeho odsouzenost k zániku, proměnlivost neměnnosti, v které se prolínají krása i odpudivost daného stavu současně. Jeho texty jsou velice často reflexí vnitřní afinity lidské duše se světem rostlin, v čemž se nezapře původní autorova profese biologa. V tom je jeho způsob psaní zcela výjimečný a nezaměnitelný s žádným jiným ze současných autorů. Neuvěřitelné syžety, působící magickou přitažlivostí na čtenáře, jsou zasazovány do zcela reálných míst, krajin, většinou toponymicky vymezených až s jakousi kartografickou přesností.

Pro jeho texty je příznačná materializace vjemů, pocitů, stavů, kdy se vědomí nachází na rozhraní bdění a snu, resp. jakýchsi halucinačních stavů; jednotlivé vjemy, pocity, prožitky apod. pak před čtenářem defilují jako sled nepřetržitých obrazů, nezvykle přesných, s rozsáhlou škálou tvarů, barev, vůní apod. Prochasko konstruuje landšaft myšlení, který popisuje jakoby zvnitřku paměti, jejích reminiscenčních záznamů, kde architektonické objekty a mikrobiologická schémata se nápadně podobají tomogramům mozku či herbářům. Zcela směle lze říci, že tento velice talentovaný autor píše tak, jako by hloubkově snímkoval jednotlivé řezy v mozku či ultrastruktury vylisovaných květin ve svém herbáři. Důkladná mapa, kterou  sestavuje právě tímto způsobem, koresponduje s imaginárními územími či s těmi, která vznikají při snění s otevřenýma očima, a připomínají čtenáři stará zašlá místa či ztracený čas (v daném případě v rámci bývalé Rakousko-Uherské monarchie). Sám Prochasko se vyjadřuje v tom duchu, že idea místa je daleko důležitější než idea národa. Toponymika a krajina je daleko poutavější než samotný syžet (nehledě na to, že autor je mistrem ve vymýšlení syžetů); podstata hermeneutiky landšaftu tkví u Prochaska ve zvláštně strukturovaném prostorovém přečtení míst a krajiny. V tomto kontextu je navíc velmi zřetelně čitelná jeho "středoevropskost", středoevropanství jeho postav, hrdinů mnoha jeho děl.

Prochaskův biblicko-imaginativní esej (podle slov autora - (ne)próza) „NeprÓsti" přeložená do češtiny jako „Jinací"[1] má mytický rámec, do něhož jsou zasazeny mýty karpatského areálu, které se pozoruhodně kombinují s přesně popsanými dějinnými událostmi a svébytnými skazkami, vyprávěními, zaříkávadly Huculů, ale i s (i)reálně žitými životy našich hrdinů - středoevropanů Franze, Sebastiána, Bedy, Anny aj..

Velký akcent zde autor klade na samotné místo (génius loci), jímž jsou pro něj v daném případě Karpaty se všemi svébytnými, dodnes v mnohém zachovanými znaky (příznaky) daného regionu nejenom jakožto „země zaslíbené", která vždy patřila do střední Evropy, ale i jako křižovatky lidských osudů a velmi závažných historických událostí. Autorova vysoká míra vizualizace prostoru, schopnost prostorové paměti, jíž jsou obdařeny postavy jeho literárních děl se projektuje na obrovské možnosti pojmové (text nás od samého počátku uchvátí velmi detailním místopisem), kterou reflektuje reálná skutečnost.

 Neboť jak uvádí ve své úvodní kapitole sám spisovatel - „...když se rodí příběh, rodí se do určitého místa... Jsou místa, kde už není co vyprávět, a někdy je zapotřebí vyjmenovat samotné názvy míst ve správném pořadí, abychom se navždy zmocnili těch nejzajímavějších příběhů, které nás uchvátí silněji než jakýkoliv životopis." Otevírání se světu skrze prostor, zakoušení světa skrze prostor, v němž  nejdůležitějším, nejbytostnějším je momentální pocit, je u Prochaskových hrdinů (a potažmo u samotného autora) dovedeno až do krajnosti: „V dubnu jednapadesátého Anna pocítila, že je pro ni táta Sebastián jediný možný muž,  tak se začali milovat."  Tak  začínají Prochaskovy „NeprÓsti".

Celý esej lze chápat i jako vzpomínku hlavního hrdiny Sebastiána na živé či snové události, lidi, hory, rostliny, věci, struktury aj., které najednou velice jasně vyvstávají před námi a jsou jakousi univerzální formou usouvztažnění všeho se vším, a rovněž univerzální formou nepřítomnosti, resp. zpřítomněním okamžiku, který je právě v kolizních životních situacích tím nejsilnějším a z hlediska časového tím nejživějším, resp. v něm nejbytostněji pociťovaným prožitkem (prožitek je vždy spjat s časovou rovinou přítomnosti), kdy před člověka předstupuje smrt jako odvěká danost a láska jako nejvyšší duchovní entita. Možná, že je to rovněž  příběh o tom, že nikdy nelze poznat (máme na mysli vědění, které přesahuje možnosti lidského poznání) tajemství člověka a světa, ale přesto v duchu filozofie E. Fromma, se lze tomuto poznání přiblížit v aktu lásky. Touto schopností (znát, vědět něco víc, než ostatní), nabytou skrze lásku, obdarovávali neprÓsti jen některé lidi, kteří se tím stávali výjimečnými a zasahovali do osudů jiných.

Možná právě proto vnímáme Prochaskovy texty nakonec fyzicky, všemi smysly včetně lehkosti incestu, který spolu s aktérem incestu, hlavní mužskou postavou Sebastiánem,  přijímáme celým tělem a neodsuzujeme jej (Sebastián žije postupně se třemi Annami ze stejného rodu - manželkou, dcerou  i vnučkou Annou). Sám spisovatel se k incestu staví zcela pozitivně a pragmaticky, incest v jeho próze neznamená nic zvráceného, ale naopak je podle něho nezbytný k zachování rodu, genealogické posloupnosti tak, jak to známe z biblických příběhů o prvotních lidech. Anebo přece jen do samotného názvu svého eseje Prochasko zašifroval ústřední imperativní sentenci o (ne)odpouštění ve smyslu obecně východoslovanského рrоstí! (bůh mi odpusť, bůh mě netrestej!), v daném případě užitého v duchu autorových slovních hříček s negací (neprosti - neprÓsti).  

Autorský rukopis Tarase Prochaska je ukázkou metafyzického způsobu poznávání, představování si zkušenosti, o níž všeobecně platí, že je nepřenosná, a tudíž nesdělitelná ve verbalizované podobě. Po způsobu Wittgensteinovy filozofie pak Prochasko dokládá, že jazyk není logickým obrazem světa, ale je souhrnem jazykových her, jejichž možnosti jsou podle autora neomezeně nekonečné (viz způsoby prezentace slova v jeho textech, nominace jdoucí po sobě  v rychlém, nepřetržitém sledu jako živé či imaginativní obrazy, lexikální variace s různými kořeny slov, slovními základy apod.). Tato skutečnost způsobuje, proč se Prochaskovy texty tak těžko překládají do jiných jazyků, ačkoli i zde platí, že neexistuje dílo, které by z hlediska překladatelského bylo nepřeložitelné...

 Věra Lendělová, FF UK, Praha

[1] Překlad úryvků z knihy „NeprOsti" („Jinací") uvádíme na str...

Přeložily: Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská, konzultant V. Lendělová, FFUK, Praha 2009.

T.Prochasko (1960) je jedním z nejtalentovanějších současných ukrajinských spisovatelů, patřících do uskupení autorů tzv. „stanislavského fenoménu" (Stanislav, starobylé město v Haliči v předhůří Karpat, založené r. 1662, v r. 1962 přejmenováno na počest ukr. spisovatele, vědce a politika I.Franka); sf. sdružuje autory postmoderního diskurzu v ukrajinské literatuře, kteří tvoří literární elitu a významně ovlivňují ukrajinský literární proces; jejich tvorba je hojně překládána v zahraničí).

- každý z nich je tvůrcem nejen soudobé ukrajinské literatury, ale předně tvůrcem jazyka, který v kontextu nestálé jazykové politiky na Ukrajině a značně složité jazykové situace značně zvýšili  neustále zvyšují prestiž ukrajinštiny; navíc Prochasko, který píše jakoby o zvrácených věcech - např. incest (ale v jeho nahlížení jsou to věci přirozené, dokonce je nimrána určitá míra zbožštění), nepoužívá sníženého jazyka, vulgarizmů apod. (srov. Andruchovyč, Plevin...). To vychází z jeho obliby dvou velkých myslitelů - světců sv. Augustina a sv.Františka z Assisi (z Asízi), původně zhýralců, u nichž pak došlo k obrácení se na víru, k maximálnímu přiblížení se Bohu, božskému. V neposlední řadě je třeba zmínit ještě jeden podstatný znak jeho literární tvorby - je vystudovaný botanik, dokonce literární kritici se  o něm vyjadřují v tom duchu,že nejlepší literaturu pro něj představují botanické atlasy, herbáře (osobnost, věci, struktury  - paralely s vylisovanou rostlinou, vše popisuje jako zvnitřku, kde je vidět žilkoví rodící se myšlenky v přerodu do slova; vysoce imaginativní autor;imaginace je pro něj základem literární techniky, stavebním kamenem jeho textů), nejzajímavější - životy světců. V tom, jak je jeho člověk, každá postava příběhu zasahována přítomností, v tom je pro mne čitelný spíše Heidegger, zejména pokud jde o jeho pojetí času.

Pro všechny autory postmoderního diskurzu příznačná dekonstrukce jazyka (v duchu Derridy); Prochasko napsal novelu - „Essai de deconstruction" (Sproba dekonstrukciji)

2 fenomény : Fenomén místa, fenomén jazyka

Pro autora jsou Karpaty místem ne pomezním, ne rozmezí Východ-Západ (Andruchovyč!), naopak je to místo, kde pro něho vše začíná, místo první a největší důležitosti, místo- kde odpradávna zakotveno středoevropanství, „země zaslíbená", místo jako posvátná doména, domov jako posvátné místo, což souvisí s tím, že by nerad měnil své místo (za nic na světě by neměnil svůj Ivano-Frankivsk s Kyjevem), důležitá křižovatka lidských osudů i význačných dějinných událostí. Sám Prochasko se vyjadřuje v tom duchu, že idea místa je daleko důležitější než idea národa. Toponymika a krajina je daleko poutavější než samotný syžet (nehledě na to, že autor je mistrem ve vymýšlení syžetů); podstata hermeneutiky landšaftu tkví u Prochaska ve zvláštně strukturovaném prostorovém přečtení míst a krajiny. Haličský mýtus!

To, co provádí s jazykem, je svého druhu experiment, čtenář je vtažen do slovních her, slovo předstupuje jako obraz, jako tón (P. píše, že když chce člověk zůstat sám sebou, nikdy se nesmí zříct intonací; hlas je důležitější než vzhled; s tím souvisí přízvuk, témbr, artikulace, dokonce důležitější v genealogii rodu než syntax); slova často organizuje jako  sled po sobě rychle jdoucích, mnohdy jakoby nenavazujících obrazů, nicméně je v tom řád;  častá jsou seskupení rozličných slov, kdy jejich vzájemný vztah vzniká jejich konkrétní přítomností v prostoru; jindy jen tak jakoby lehce nahozené shluky slov se stejným kořenem, slovním základem, u nichž dochází na jedné straně jakoby k průnikům, na straně druhé v důsledku prudkých zlomů,zvratů -jakoby k „rozpojování"; jistá podobnost s jazykem M. Cvetajevové; v tom je velice kreativní. Principy, které uplatňuje při výstavbě textu, jsou spíše básnické. V těch fragmentárních, „zlomených" větných strukturách je však cítit rytmus, primární, mnohdy až živočišná dynamičnost života, kterou podle mne přenáší i na neživé struktury (hory, pojmenování kopců apod., například, když popisuje cestu do Jalovce:Dojče Mokrá, - Ruská Mokrá - Koningsfeld - Svidova - Berliaska - Pidpula- Todiaska - Blíženkyně (struktura přerušena: pět posledních to jsou hory na Svydovci) - Kvasy - Menčil - Šešul - Jalovec). Nutí nás hledat nové významy u pojmenování s významem dávno daným; v jeho kontextech časté, hravě plynoucí ale i složitě konstruované nové významy u slov, což umožňuje obrovské interpretační možnost.. Aby čtenář zachytil  děj, musí neustále sledovat jazyk, všechny jeho komponenty a vztahy, do nichž vstupují na všech jazykových rovinách. Čtenář má pocit jakéhosi těžko uchopitelného, mihotavého chvění nad dějem, textem; přesto mám pocit, že získává nad tím vším jakýsi nadhled - paralela s Neprostými.

Mnohdy to vypadá tak, že máme pocit, že se jazyk autorovi vymyká (tzn. že P. na sebe, potažmo na čtenáře) nechává jazyk působit takovou silou, že jazyk diktuje svá pravidla, která jakoby vycházejí za hranice pravidel, pravidelnosti...Tím vlastně chce dokázat neomezené možnosti jazyka. Každé slovo esoterický podtext.

 „Paradigmatem pro úplnou jinakost, jiné je bůh." (Olšovský, str. 92). Pro Prochaska Bůh zůstává nejvyšší pravdou.

Jméno Anna - po Marii nejčastější v karpatském areálu. „Inši dni Anny"(1998),

Anna jako enigmaticky zastřená matka (matka všech matek -srov. poutní místo zesnutí Panny Marie v Turecku, v Fezu _ Mariem Ana - Maria matka).